Paleografie, typografie, terminologie – to zvládnu!
V minulém příspěvku jsme se poprvé seznámili s novogotickým písmem. Dříve než přikročíme k jeho luštění, bude dobré si osvojit některé základní pojmy z oblasti paleografie a typografie, protože je budu v příštích lekcích opakovaně používat k přesnému popisu písemných projevů. Moje metoda je založená na identifikaci znaků podle jejich specifické anatomie, pro níž existuje ustálená terminologie. Já vím, zní to teď strašně složitě, ale učením si všechno zjednodušíme. Aby to bylo co nejjednodušší, budu kreslit i obrázky.
Paleografické pojmy
Paleografie
Pomocná věda historická interpretující text psaný lidskou rukou. Sleduje vývoj písma a jeho typy třídí tak, aby bylo možné podle písma určit dobu a místo jeho vzniku. Základní metodou paleografie je srovnávací studium co nejširšího množství písemného materiálu.
Transliterace
Přepis originálního psaného textu do současné podoby písma, přičemž se musí zachovat všechny znaky včetně jejich členění. Úkolem je zachovat totožnou podobu původního zápisu.
Transkripce
Přepis originálního psaného textu do do současné jazykové podoby, tedy podle současných gramatických pravidel. Úkolem je zachovat totožný význam původního zápisu. Přesnost přepisu je podřízena lepší srozumitelnosti.
Zkratky
Úsporná forma psaní dosažená redukcí znaků. Zkratky se v dějinách písma proměňují podle dobového, geografického a jazykového kontextu. Budu se jim věnovat zvlášť v jedné z příštích lekcí.
Kurzíva
V paleografii se tak označuje spojité písmo, kdy jsou znaky v jednom slově provázány (psány pokud možno jedním tahem). Oproti tomu typografie tak označuje řez písma nakloněný ke straně (italika). Budu-li se dále zmiňovat o kurzívě, budu tím rozumět vždy spojité písmo.
Typografické pojmy
Předem třeba zdůraznit, že typografie se na rozdíl od paleografie věnuje písmu tištěnému, takže se zdá, že bychom se jí nemuseli nijak zvlášť věnovat. Protože však tištěné písmo podléha větší pravidelnosti a je tedy více zobecnitelné, vyvinula typografie přesnou terminologii pro zachycení různých rysů a forem jak písma, tak samostatných znaků. Některé pojmy se logicky objevují v paleografii i v typografii, protože se týkají právě obecných forem písma, ale i některé další speciální pojmy se nám budou hodit pro paleografii, i když ta je třeba nepoužívá. Je však třeba mít na zřeteli, že ručně psané písmo nikdy nebude plně odpovídat všem takto použitým škatulkám.
Písmová osnova
Pomyslná soustava linek zvaných dotažnice, do kterých se písmo vepisuje. Podle toho, zda k vepsání písmene stačí linky dvě nebo čtyři dělíme písmo podle výšky na velkou či malou abecedu. U psacího písma budu používat jen orientačně, k lepšímu určení polohy jednotlivých prvků. Právě proto, že se u kurzívy řádky často částečně překrývají a my budeme hledat který tah patří k jakému písmenu, budeme také určovat kam sahají různé dotahy.
Dotah
Tah písmene dosahujícího k dotažnici (existuje dolní, střední a horní)
Dotažnice
Vodorovná linka písmové osnovy, do které se písmena kreslí.
Přetah
Část tahu, většinou oblého, překračujícího z optických důvodů dotažnici. Používá se u tiskového písma, u psacího se na dotažnice nikdy tolik nehrálo.
Výška písma
Základní varianty jsou dvě, velká a malá abeceda. Majuskule (verzálky) a minuskule (minusky). Dost lidí chybuje v tom, že velká písmena nazývá jako kapitálky (s tím se běžně setkávám v copy centrech). Kapitálky jsou však velká abeceda zmenšená na střední velikost písma, tedy do velikosti minusek. Plete se to totiž s Kapitálou, což je monumentální latinské písmo. Naopak zvětšené verzálky označujeme jako iniciálky, pokud stojí na počátku slova i odstavce. Většinou jde o písmena spíše malovaná/kreslená než skutečně psaná.
Anatomie písma
Zde platí co jsem předeslal na úvod, jednotlivé prvky jsou převzaty z tištěného písma, kde mají své jednoznačné reprezentanty, lze je však použít i pro jiná ručně psaná písmena, pokud se u nich takový rys objevuje. Na ukázku používám jako u dvou shora uvedených obrázků písmo Kanzelschrift ze 17. století (předchůdce kurentu).
Bříško
Oválný až kruhový tah písmena zpravidla napojený na dřík písmena.
Diagonála
Šikmý tah.
Dřík
Hlavní svislý nebo i šikmý tah, nikdy ne oblý tah.
Hřbet (páteř)
Hlavní oblý tah.
Chvost
Výběhový tah, pro představu u tiskového písma je chvost u písmen: j, K, r, R, y …
Kout
Úhel mezi kolmým křížením dvou tahů nebo prvků. U psacího písma nebývá tak často kolmý úhel, takže budeme za kout považovat i o něco ostřejší úhly.
Náběh
Spojení oblého tahu s přímým. V typografii ještě spojení serifu s dříkem, ale takový prvek se u psacího písma vpodstatě neobjevuje.
Oko
Uzavřený kruhový nebo oválný tah. U novogotického písma tolik oválných tvarů není (když už, tak spíše v české variantě), ale přesto budeme používat termínu pro podobné uzavřené tvary.
Ostruha
šikmý tah u písmene Q. Přidávám spíše pro úplnost, s tímto prvkem se budeme potkávat dost vzácně, protože u kurzívy písmeno Q ostruhu nemá.
Příčka
Příčný tah (A, e, f, H, t …)
Rameno
Horizontální tah písmena nasazený na dřík.
Serif (patka)
Příčné zakončení tahu písmene, buď přímého nebo oblého (potom jde o tzv. zásečku). Patkové písmo se poprvé objevuje ve starém Římě u majestátní tesané Kapitály. Serify si ponechává v určité míře i gotické knižní písmo jako Textura a zbytky serifů najdeme i u některých novogotických kurzivních písmen.
Slza
Zakončení výběhu ve tvaru slzy. Termín opět spíše platný pro tiskové písmo, ale v psaném projevu se objevuje také, pokud si pisatel dal záležet na kaligrafické úpravě.
Smyčka
V typografii spodní uzavřený tah písmene g. My budeme termín používat šířeji. V kurentu a vůbec v psacím písmu je smyček docela dost.
Tah
Kresebný prvek písmene (dřík, bříško, výběh). Rozlišujeme tahy oblé a přímé. Zvláštním případem je tah stínový – s výrazně zesíleným duktem.
Ucho
Horní výběhový tah písmene g, u psacího písma méně výrazné.
Vlasovka
Jemný tenký tah (opak stínového tahu).
Vrchol
Ostré spojení dvou přímých tvarů ve tvaru V.
Výběh
Tah písmene zakončený jinak než serifem, v psacím písmu mnohem častější, protože patky se tam skoro nevyskytují. Chvost je např. druhem výběhu.
Ligatury
V typografii dva znaky svázané do jednoho, pro který se tedy původně používal jeden slitek. V ručně psaném písmu jde o dvě sousední písmena spojená nefunkčními tahy (tah, který neurčuje význam znaku). V latince se jich užívá celá řada (např. et = &, AE = Æ, OE = Œ, fl = fl). V gotickém a novogotickém písmu se ustálilo několik typických ligatur zejména pro německý jazyk (např. ſz = ß). Budu se jim podrobně věnovat v dalších lekcích.
Napsat komentář