Gladwellova genealogie úspěchu

Víte proč se ti nejlepší hokejisté na světě narodili začátkem roku, proč bylo důležité aby se Bill Gates narodil právě v roce 1955, jak se ze smolných Korean Air stala světová špička a jak souvisí pěstování rýže s učením matematiky? Malcolm Gladwell, světoznámý novinář a spisovatel, autor bestselleru Bod zlomu se podobnými, zdánlivě podivnými otázkami zabývá ve své knize Mimo řadu (Outliners. Little, Brown and comp. 2008, česky: Bizbooks 2015).

Gladwell má výjimečnou schopnost popisovat známé události a jevy zcela novým a skutečně objevným způsobem. A dokáže své originální kombinace faktů a brilantního úsudku předat s neuvěřitelnou elegancí a bohatou erudicí. V knize Mimo řadu se zaměřuje na úspěšné osobnosti a firmy a boří zavedený mýtus o dostatečnosti píle a talentu. Víc než si to uvědomujeme, nás ovlivňují místo odkud pocházíme, rodina ve které jsme vyrůstali, povolání a strategie našich předků a také datum našeho narození, ačkoli s bludem astrologie to samosebou nemá co dělat.

Jasně, datum narození, ale když konjunkce, ascendenty a podobné blbosti neplatí, jak to tedy může mít nějaký vliv na můj osobní rozvoj? Cožpak záleží na tom, jestli se někdo narodil 13. ledna nebo 26. září? V roce 1935 nebo v roce 1940? Ano, záleží a to z několika důvodů. Příležitosti totiž nejsou ve světě rozděleny rovnoměrně. To je ostatně logické, protože spousta příležitostí je dána nějakou ojedinělou událostí. To je příklad právě Billa Gatese, Billa Joye, ale třeba i Johna Rockefellera. První dva se narodili v tu správnou dobu, aby měli ten správný věk v době počítačové revoluce. Kromě další řady šťastných náhod, kdy měli zcela výjimečnou šanci trávit s tehdy nejmodernější výpočetní technikou tolik času, kolik jen chtěli, byl to právě jejich věk roku 1975, kdy vyšel v Popular Electronics článek o osobním počítači za 397$, co bylo rozhodující. Počkat, co je na tom tak rozhodujícího? Inu, do té doby byly počítače většinou sálová monstra za šílené peníze, které využívaly jen různá výzkumná centra a univerzity. PC tj. personal computer tedy osobní počítač, to na čem si pravděpodobně čtete tento článek (čtete-li na smartphonu či tabletu, je to stejné) de facto neexistoval. No a pokud vám bylo v roce 1975 víc přes dvacet, měli jste po studiích a zakládali rodinu, nevyměníte svůj nově nabytý komfort za nějaké obskurní dobrodružství s naprosto neužitečnou hračkou za 400 dolarů. Pokud jste byli ještě na střední, byli jste zase moc mladí. Gladwell takto ryze statisticky stanovuje ideální rok narození na léta 1954 a 1955. A v zápětí uvádí zajímavý výčet jmen a dat: Bill Gates 1955, Paul Allen 1953, Steve Ballmer 1956, Steve Jobs 1955, Eric Schmidt 1955, Bill Joy 1954…

Podobně tomu bylo s Rockefellerem, Carnegiem a dalšími americkými gründery této generace, byli připravení v tu správnou dobu na správném místě – na počátku ohromného průmyslového rozvoje v 60. a 70. letech 19. století v USA. Rockefeller 1839, Carnegie 1835. Byli tak akorát staří aby velkou ekonomickou transformaci chytli včas za pačesy. To byla jedna z mála příležitostí jak si opravdu splnit Americký sen. Tehdy se i kluk z chudých poměrů mohl vyšvihnout mezi elitu (to je případ jak Rockefellera, tak Carnegieho). Co se třeba Gatese týče, jemu naopak pomohlo, že už z elity pocházel a Klub matek se složil na nový mainframe pro jeho školu.

Neznamená to, že je potřeba jen správný timing. Nikdo z těchto selfmademanů by se nestal světovým hráčem, kdyby neměl talent a píli, nicméně k tomu, že to byli právě oni a ne někdo jiný, přispěla i řada náhod a souher okolností.

Dobře, to jsou ale ty situace a okolnosti, které nemůžeme ovlivnit. Nikdo nemůže vědět, kdy bude další vědeckotechnická revoluce. Někdo ji propásne a někdo dostane šanci. Ale jsou přece odvětví a činnosti, kde záleží opravdu jen na talentu a dřině, jako sport, jako hokej, nebo ne? Bohužel ne a je to často výsledkem našich nejlepších úmyslů vybrat právě ty nejlepší. Zdá se to divné, ale jen málokdo si všimne podezřelé shody v datech narození těch nejlepších hokejistů. Většina z nich se narodila zkraje roku. Byli snad předurčeni k ledové hře právě proto, že přišli na svět v zimě? Vždyť to je nesmysl. Roční období nebo datum samy o sobě nehrají vůbec žádnou roli. Jak je to tedy možné? Vzpomeňte si na základní školu a spolužáky, kteří nastoupili o rok později. Ze začátku měli výhodu, byli starší, vyvinutější. A stejně to funguje ve sportovních přípravkách. Ročník se bere podle kalendářního roku. Kluci narození v lednu, únoru a březnu jsou na tom v pěti šesti letech mnohem lépe než ti narození na podzim nebo v prosinci. V útlém věku je rozdíl několika měsíců podstatný. Jenže tyto rozdíly by se měly časem stírat. Ne, jsme posedlí hledáním talentů a těm věnujeme největší péči. Takže na začátku přípravky máme několik talentovaných kluků, statistický vzorek z celého roku, ale talent bude zřetelnější u těch starších a silnějších. Ty vezmeme stranou a začneme s nimi víc trénovat, ostatním se nevěnuje tolik času a po letech i přes svůj počáteční talent nemůžou konkurovat těm, kteří hrají víc zápasů a na ledě tráví víc hodin. Tomu se říká sebenaplňující proroctví. Počáteční předpoklad je mylný, ale jeho dodržováním získáváme výsledky, které náš postup potvrzují. Chceme vybrat ty nejlepší a jdeme na to tak, že hned na začátku úplně odepíšeme polovinu všech talentů. Zní to děsivě, ale je to tak.

Gladwell uvádí příklady z NHL, kde to takhle funguje. Nevím jak moc to sedí i na české poměry, ale třeba Jágr se narodil 15. února a Hašek 29. ledna. Hokej jsem hrál jen rybníkovou ligu, takže za připomínky a komentáře budu rád.

Takže až se někdy ohlédnete dozadu, zhodnotíte, co dokázali vaši rodiče a prarodiče, zkuste se zamyslet nad tím, jestli jim k úspěchu nedopomohlo také třeba šťastné datum narození. Kromě velkých ekonomických revolucí a sportovních přípravek existují i další společenské jevy, které jsou stejně nenápadné a přitom mohou posunout vpřed mnoho lidí. Např. demografické dno. Lidé z tzv. slabých ročníků (roky, kdy se narodilo méně dětí) budou mít statisticky více příležitostí,  než ti ze silných, protože tam je logicky větší konkurence. Na datu narození prostě záleží. Může však také záležet na tom, čím byli vaši předci? Samosebou pokud se narodíte jako John Rockefeller mladší, nikdo se nebude divit, když vás zařadí spolu s tatíkem do dvacítky nejbohatších lidí historie. Ale jsou případy, kdy úspěch předpokládal zdánlivě nepatrný rozdíl v povolání vašich předků. Gladwell spojuje rozvoj textilního průmyslu v USA začátkem 20. století s nástupem nové generace právnických firem na Wall street v 70. letech. Příležitosti se tu generačně řetězí. Začínáme s různými přistěhovalci, což byli takoví ekonomičtí uprchlíci, jak by se jim snad říkalo dnes. Pravda je, že Amerika tehdy nutně potřebovala nové lidi, takže příležitosti tu byly. Ne každý měl ale stejnou šanci růst. Chudí obyvatelé vesnic, rolníci a nádeníci neměli know-how pro rozvíjející se industriální společnost. Ale třeba takoví židovští krejčí a ševci z úplně stejných chudých poměrů, ovšem městských a se znalostí řemesla měli jistou výhodu. Irové nebo Italové dřeli 18 hodin ve fabrice, Židé se krčili 18 hodin nad šicím strojem nebo verpánkem. Obojí byla bezútěšná robota, ale takový krejčík si přeci jen dělal na svém a jeho práce měla konkrétní smysl. Gladwell uvádí tři kriteria pro smysluplnou práci: autonomii (vlastní rozhodování), komplexitu (kreativita a různorodost) a vztah mezi úsilím a odměnou (snaha přináší zisk). Nádeník ve městě i na venkově nebyl autonomní, pracoval vždy pro někoho, jeho práce nebyla moc komplexní, často byla naopak monotónní (sběr ovoce, obsluha bucharu) a sotva můžeme mluvit o nějakém vztahu mezi úsilím a odměnou, bral hodinovu mzdu nebo jako trhač dostával maximálně víc centů za víc bedýnek ovoce. Ale možnost vlastního rozvoje tu byla takřka nulová. Naopak malí řemeslníci a obchodníci měli zkušenosti, měli vhled do odvětví, ve kterém podnikali a byli silně motivováni, protože se mohli prosadit. Sběrač neměl ponětí o tom, jak funguje obchod s ovocem, dělník neměl tušení o mikroekonomických faktorech řekněme ve slévárenství, ale řemeslníci a pouliční prodavači, kteří se dřeli stejně tvrdě, viděli denně nabídku a poptávku. Chytrý nápad spojený s velkým úsilím je mohl posunout dál.

A ti co byli úspěšní, chtěli, aby jejich děti měly lepší život, tak je dali studovat na právníky a doktory. V padesátých letech existovala v New Yorku generace židovských právníků, potomků malých řemeslníků a obchodníků. Řada z nich potom uspěla a stali se právnickými hvězdami. Jejich rodiče je učili autonomii, komplexitě a vztahu mezi úsilím a odměnou. Paradoxní je, že i jim pomohl na špičku handicap vyplývající z nesmyslného rasismu. Výhoda první generace židovských přistěhovalců spočívala totiž v tom, že jim středověká Evropa zakázala zemědělství a přinutila je dělat obchody a řemesla. Stejně tak výhodou druhé generace bylo to, že je po univerzitě nevzali do prestižních firem “bílých botek” (white shoes), protože tehdejší právnická elita Židy nebrala. Jenže koncem 60. let přišel obrat, který nikdo nečekal, jistý druh práva, který byl na okraji zájmu elitních firem, protože byl pod jejich úroveň, začal být najednou velmi rentabilní (šlo o tzv. nepřátelské převzetí, ale to je jedno) a kdo se mu věnoval, kdo v něm byl nejlepší? Právě ti mladí ambiciózní právnící, antisemitismem odstrčení na druhou kolej. To že šlo v tomto případě o Židy nemá žádný význam. Důležité ponaučení zní, že lidé, kteří mohou dělat smysluplnou práci budou mít pravděpodobně potomky, kteří ji budou dělat také a povedou si ještě lépe.

Úspěšní lidé jsou produktem specifického prostředí. Původ je důležitý. Nejen rodinné zázemí, také kultura ve které vyrůstáme zhusta určuje naše schopnosti. Jde o širší rámec, setrvačnost tradice, kterou spoluvytvářeli naši předkové. Někdy přináší výhody, někdy nevýhody. Kulturní odkazy vrhají dlouhý dějinný stín, říká Gladwell. Naši osobnost překrývají tendence a postoje komunity ve které jsme vyrůstali. Nelze z toho vyvozovat, že některé kultury jsou správné a jiné špatné. Některé méněcenné a jiné nadřazené. Stejného omylu se však dopouštějí všichni, kdo ve jménu rovnosti a spravedlnosti rozdíly v kulturách ignorují a tvrdí, že bychom jim něměli přikládat váhu. Naopak, pokud chceme dosáhnout lepší společnosti, je třeba tyto rozdíly vnímat a reagovat na ně. To je případ letecké společnosti Korean Air, popsaný v kapitole nazvané Etnická teorie leteckých neštěstí. Nehodovost jihokorejských aerolinek byla v letech 1988-1998 příšerně vysoká. 4,79 havarovaných letadel na milion letů (slušná norma je pod 0,5). Když se Korejci rozhodli problém řešit, vysvětlení se našlo v tzv. Hofstedových dimenzích. Ne, nejsou to anomálie v časoprostoru, jsou to paradigmata kulturní psyhologie. Škály určitých hodnot, pro které má každá kultura jinou citlivost. Abych rovnou prozradil v čem byl zakopaný pes, šlo samosebou o lidský faktor, jmenovitě špatnou komunikaci mezi piloty. Rozhodujícím byl tzv. index PDI (power distance index, index vzdálenosti moci). Jde o Hofstedeovu dimenzi vyjádřenou škálou od respektování autority po rovnostářství. Korejská kultura, mentalita a jazyk odpovídají vysokému indexu PDI, společnost je tradičně hierarchická, což se odráží jak v chování, tak v jazyce a způsobu vyjadřování. A pokud kapitán dělal v komplikované situaci na palubě nějakou chybu, kopilot nebyl s to jej pořádně odradit, protože mu to zvyklost nedovolovala. Kdo se považuje za podřízeného nepřejímá zodpovědnost, nedovolí si přímo nesouhlasit. Jenže to je v kritické chvíli ta nejlepší cesta do pekel. Lidská zpětná vazba, kontrolní mechanismus druhého pilota selže kvůli naučeným šablonám chování. Protože v Koreji platí rčení čanmul to wi alaj ka issta – i pití studené vody se řídí pravidly. Naštěstí Korejci si tohle dokázali uvědomit a neúspěch proměnili v úspěch. Vypracovali postupy jak zlepšit komunikaci v letovém provozu a tento vklad se jim vyplatil. Kulturní dědictví nemusí být vždy plné samých pozitivních zvyků, alespoň pro letectví se zdá rovnostářský typ společnosti praktičtější. Odkaz našich předků je třeba aktualizovat, pokud nás tradice, byť nepřímo, vedou ke ztrátám na životech.

Kromě hendikepů mají však různé kultury také určité výhody. A to je poslední příklad, který jsem na počátku zmínil. Spojují se tu kulturní tradice s povoláním našich předků. A abychom geograficky neodbíhali podíváme se s Gladwellem do staré Číny na zavlažování rýžových políček. Narozdíl od evropského zemědělství, které bylo až do modernizace závislé na odpočívání půdy, Číňané a další asijské národy pěstující rýži používali sofistikované technologie hnojení už od starověku. Říkám sofistikované, protože tu je skutečný kvalitativní rozdíl od prostého zaorávání mrvy do země. Zavlažování je mnohem náročnější a rýže se navíc pěstuje celoročně. Zatímco evropský rolník v zimě hibernoval, asijský se stále činil. Protože pěstování rýže je náročný proces, nevyplatilo se asijským feudálům dělat z rolníků nevolníky. Je to komplexní činnost, kterou nejlépe zvládá autonomní zemědělec, kterému necháte všechno, co vypěstuje navíc, takže jej motivujete k vyšší produkci. Asijský rolník se proto dřel, ale neustále přemýšlel, zlepšoval, inovoval a experimentoval. Co je však nejdůležitější, kvůli celoročnímu pěstování věnoval své rýži soustavonou pozornost. Spojte tradiční úsilí a schopnost u něčeho vytrvat s čínskými názvy čísel, která jsou kratší a lépe se s nimi operuje a jazykovým vyjádřením početního systému, který je jednodušší než ten náš. Získáte vysvětlení proč se čínské, japonské a korejské děti učí lépe matematiku a bodují v matematických olympiádách. Nejde jen o transparentnější jazykovou strukturu, která umožňuje rychlejší pochopení matematických principů, jde především o tradiční schopnost věnovat příkladům dost času a snažit se je pochopit, ne jen naučit. Chcete důkaz? TIMSS jsou mezinárodní srovnávací testy z matematiky a přírodních věd. Nejlépe se v nich umisťují Singapur, Čína, Japonsko, Jižní Korea. Kromě samotného testu musí studenti vyplnit také dlouhý dotazník. Pro někoho je tento dotazník tak úmorný, že nevyplní všechno. Úplnou náhodou se přišlo na to, že pořadí úspěšnosti v testu a pořadí v úplnosti vyplnění dotazníku je naprosto stejné. Studenti, kteří se dokáží soustředit na všechny otázky v dotazníku, jsou titíž studenti, kteří nejlépe obstojí v testu z matematiky. Rozhodující je zaměření pozornosti, asijské kulturní tradice pro něj mají zdá se lepší dispozice. Kulturní dědictví může na některé věci působit negativně, na některé pozitivně.

Gladwell píše: “Proč by mělo být tak těžké přijmout fakt, že každý z nás pochází z nějaké kultury s vlastním specifickým mixem slabých a silných stránek, tendencí a predispozicí? To kým jsme, nelze oddělovat od toho ODKUD POCHÁZÍME.”

Můžeme se tak poučit o tom, že to jsou také naše strategie a zvyklosti, které nám umožňují překonat nevýhody, jež ovlivnit nedokážeme. Ačkoli nikdy nebudeme moci změnit rok našeho narození, můžeme přestat s nesmyslným výběrem talentů a eliminovat tak vliv data narození na sportovní výkony. Nemůžeme se zcela vymanit z kulturních determinantů prostředí, kde jsme vyrostli, ale můžeme si osvojit efektivní návyky, které potlačí nevýhodné stránky našeho kulturního dědictví. Nemůžeme předem určit kdy dojde k velké transformaci, ale můžeme se snažit o lepší distribuci příležitostí. Vědomí o zásadním vlivu prostředí na náš životní úspěch by nám mělo pomoci nastavit smysluplnější podmínky pro rozvoj každého z nás.

Jak toho docílit se v Mimo řadu nedozvíte. Není to návod na lepší společnost, je to inspirativní výzva založená na nové perspektivě a analýze toho, co běžně považujeme za určující podmínky úspěchu. Krom uvedených příkladů se dále můžete dozvědět, proč bylo hamburské angažmá pro Beatles klíčovým faktorem stát se nejslavnější kapelou světa, proč se krevní msta vyvinula v ryze pasteveckých společnostech, proč se člověk s IQ 190 nestal vůbec ničím zajímavým a proč se v Rosetě (Oklahoma) potomci italských paesanů těšili tak výbornému zdraví a dlouhověkosti, i když chlastali, kouřili a nejedli vůbec zdravě. Věřte, že kniha si vás brzy podmaní. Já jsem ji přečetl na jeden zátah a ke Gladwellovi se budu rozhodně vracet, protože to je jeden z nejoriginálnějších autorů současnosti, které jsem měl tu čest poznat.