Matka je vždy jistá, otec nejistý. Tak praví staré latinské rčení a zvlášť v době testů DNA mu nelze než dát za pravdu. Nakolik se jím ale řídíme při vlastním výzkumu?
Příjmení dědíme po otci a začínáme-li s genealogií, často je to právě přímá otcovská linie, po které se pustíme jako první. Patriarchální vertikála je tradičně vnímána jako nejdůležitější. Šlechtický původ a nástupnictví panovníků jsou této tradice důkazem. Jenže šlechtické tituly byly u nás zrušeny před 100 lety, příjmení si můžeme dnes vybrat jaké chceme a právě genealogie i genetika nás přesvědčují o tom, že všechny linie jsou si rovny. Přesto pojmenováváme rodokmeny podle otcovského rodu a věnujeme této linii, která se zobrazuje ve vývodu z předků úplně vlevo, mnohdy více pozornosti, než těm ostatním. Zeptá-li se nás někdo na to odkud pocházíme, vzpomeneme si spíše na místa spjatá s otcovskou linií. Přitom stejně tak bychom mohli říct jakékoliv místo, na které jsme při hledání předků narazili a byl by to výrok stejně platný.
Já sám jsem se s uspokojením dobral třináct generací dozadu k nejstaršímu Pecháčkovi, ke kterému se mi poštěstilo najít poměrně dost informací, což v polovině 17. století nebývá zvykem (byl to tajný evangelický kazatel, ale o tom jindy). Takový úspěch rodopisce zahřeje na srdci, jenže když se nad tím zamyslíme pořádně, krom příjmení po takovém předku nemám skoro nic. Vždyť je to v této generaci pouze jeden člověk z teoretických 4096 předků! Tolik jich samosebou nebude kvůli jevu zvanému simplex (Pedigree collapse), nicméně potom já se svým 10xpradědečkem sdílím asi tolik společné genetické informace jako se svým sousedem. Takže jakápak výlučnost. Tedy on je tam právě ten Y-chromozóm, který se dědí pouze z otce na syna a při výzkumu DNA z něj odvodíte svoji haploskupinu, ale to je na delší povídání. Když mne však napadlo vedle této levé krajní linie postavit krajní linii pravou, totiž přímou mateřskou linii, zjistil jsem, že znám pouhých šest generací a zatím jsem se nedostal ani před 19. století. A to je přeci velká ostuda, vždyť za svůj zrod vděčíme v prvé řadě našim maminkám.
Otcovská a mateřská linie
Narozdíl od konzervativní a starozákonní otcovské linie je vlastně ta mateřská daleko zajímavější. Tak předně platí ono pater incertus, holedbáme se sice rodovým původem kdovíkam, ale můžeme si být skutečně jistí, že otcem toho a toho dítěte je vždy ten a ten mužský zapsaný v matrice? No i při vší počestnosti zkrátka nemůžeme. Proto jsou i kultury, kde se bere zřetel právě na matrilinearitu, jako je tomu v případě Židů (židovství se dědí po matce). Dokud si na písemných pramenech postavenou genealogii neověříme genealogií genetickou, můžeme jen předpokládat, že co jsme vyčetli skutečně platí. Naopak u přímé mateřské linie je chyba takřka vyloučena. Máme tu nejspolehlivější linii celého vývodu. A jak macešsky se k ní přitom chováme.
Za druhé je tu další opak od linie otcovské, totiž namísto nudné dědičnosti jednoho příjmení tu máme v každé generaci jiné příjmení, jinou domácnost, nezřídka i jinou ves a jiný způsob obživy. Bývá to mnohem pestřejší průřez dějinami. Já jsem se namísto sedláků střídajících chalupníky s chutí probíral mezi šafáři, ponocnými, kočími, ševci a učiteli. Takový výřez je samozřejmě velmi individuální a náhodný. Někdy to je naopak ženská linie po které se dědí grunt a tak tam můžete mít větší “nudu” než u linie otců. Větší pravděpodobnost geografické, sociální i třeba jazykové diverzity tu však je, protože svatba bývala jediným důvodem změny bydliště.
No a last but not least je to mnohem větší dobrodružství z hlediska samotného pátrání. Jak každý kdo se dostal v matrikách trochu hlouběji ví, právě kvůli té zatíženosti na chlapy se o ženách psalo čím dál méně. V zápisech z 18. a 17. století musíme vzít za vděk pouze křestním jménem matky a čerte tu máš kropáč. Já ve své snaze napravit svou ignoranci s odřenýma ušima protáhl mateřskou linii z šesti generací na osm a už pěkně tápu. Jenže to tápání máme přeci nejradši a nedá nám to spát, dokud neosvědčíme všechny badatelské finty, abychom tomu přišli na kloub. A jestli nepřijdeme, nezůstane nám v rodokmenu bílé místo, leč tajemství a to má mnohem větší váhu. A kdo chce poodhalit jeho roušku, může si udělat test na mitochondriální DNA a namísto Adama hledat Evu (ale o tom také jindy).
Napsat komentář