Každý z nás se někdy ptá sám sebe: Kdo jsem? Můžeme se podívat do zrcadla a říct si: Já jsem já. Naše podoba však nevznikla náhodou, ani naše jméno, naše vlastnosti a charakter, talenty i nedostatky. Naše osoba má mnohem bohatší historii, než kterou je možné v zrcadle spatřit. Proto je nejlepší odpovědí na otázku: Kdo jsem? jiná otázka, a totiž: Odkud jsem?
O tom jací jsme nerozhodujeme zdaleka sami, chceme-li lépe poznat sami sebe, nejlepší cesta vede k poznání těch, kterým za svůj život vděčíme – našim rodičům a dalším předkům. Zkoumání vlastních kořenů je napínavé dobrodružství. Výprava do historie nám umožní objevit polozapomenuté a ztracené příběhy a místa, které se k nám mohou vztahovat více, než si myslíme.
Rodinná paměť je často velmi křehká a zranitelná, v době internetové komunikace proces ústního tradování rychle mizí. Ačkoli po nás může zbýt hotová záplava osobních dat a dokumentů, čím dále do minulosti se pouštíme, tím je i fyzických “vzpomínek” méně. Přitom se ztrátou takové širší paměti přicházíme i o velkou část své vlastní identity. Sice si dnes můžeme snadno zvolit libovolnou virtuální identitu, ale co skutečně vzhled digitálního avatara vypovídá o nás samotných?
Porozumění
Každá rodinná historie má své zákruty, neznámá místa, tajemství, legendy, šťastné i pokřivené osudy. V našem složitém a uspěchaném světě by se mohlo zdát, že ji nepotřebujeme znát. Zkusíte-li však jen maličko nahlédnout dveřmi za sebou, snadno zjistíte, že tomu tak nebylo vždy a vyprávění starých lidí tvořilo významnou součást předávané zkušenosti a proto jim také náležela patřičná úcta. Pokud se chci dneska naučit pracovat s nějakou aplikací, používat nějaký plugin, ovládat nový smartphone a já nevím co ještě, zeptám se kamarádů, mrknu na uživatelská videa nebo projedu internetová fóra, s největší pravděpodobností ale nepůjdu za svou babičkou. Vypadá to, že minulost nám nemůže mnoho nabídnout ve světě, který se radikálně mění s každou generací.
„Cesta do minulosti je proto cestou k většímu rozvoji vlastní osobnosti, cestou ke kvalitativnímu zlepšení vztahů s druhými i sebou samým.“
Jenže právě navzdory proměnám ve společnosti a technice, snažíme se často hledat něco pevnějšího. Samotné názory, zkušenosti a poznatky, které dokážeme zachytit v dosud živé paměti rodiny, nemusejí být nadčasové nebo obecně platné, s jejich poznáním nám však roste jedna důležitá schopnost, která se vyplatí v jakékoliv době – a tou je právě porozumění. Zkusit pochopit cizí perspektivu a životní úsilí není vždy snadné, u našich blízkých je to však potřebné, protože část jejích snažení i chyb dědíme nebo jsme na ně jinak vázáni. Získané porozumění nám pomůže sblížit se jednak s vlastní rodinou, tak prohloubit svou empatii vůči jiným lidem. Často objevíme původ svých vlastních nešvarů i úspěchů, protože s větším porozuměním budeme i k sobě upřímnější a vlohy i indispozice máme většinou po někom. Cesta do minulosti je proto cestou k většímu rozvoji vlastní osobnosti, cestou ke kvalitativnímu zlepšení vztahů s druhými i sebou samým.
Paměť
Dávno před příchodem cloudů, harddisků a databází, dávno před záznamníky, dávno před poznámkovými bloky, dokonce dávno před vynálezem písma existovaly sociální sítě, sdílení a externí paměť. Akorát se tomu říkalo kmen, rozhovor a vyprávění. Osobní uzavřené vzpomínky měly vždy velmi omezenou životnost. Proto přirozeně do své mysli zahrnujeme různé mentální protézy jako evernote, diář, vzkaz na ledničce nebo uzel na kapesníku. I bez nich by však bylo chybou omezovat se pouze na osobní vzpomínky. To co jsme někde viděli v televizi, četli v knížce nebo slyšeli v hospodě se také přirozeně stává naší znalostí. Aniž bychom museli kdy potkat velrybu grónskou, víme, že existuje a dokonce se nám strašně líbí.
„vyprávění, kterým předáváme zkušenosti, otázky, kterými se učíme, přesvědčení, která argumentujeme, to vše nejčastěji a nejpřirozeněji získáváme po celé dějiny díky rodičům, prarodičům a sourozencům.“
Myslím si, že snadnost se kterou ukládáme věci do paměti je dána především jazykem a jeho používáním po desítky tisíc let. To je ta tlupa, rozhovor a vyprávění. A vyprávění, kterým předáváme zkušenosti, otázky, kterými se učíme, přesvědčení, která argumentujeme, to vše nejčastěji a nejpřirozeněji získáváme po celé dějiny díky rodičům, prarodičům a sourozencům. Poslouchat dědovy historky z války je součást tradice starší, než je vynález kola. A podle mě má neustále smysl, rozšiřovat si paměť hlavně o vzpomínky našich blízkých. Jejich příběhy se totiž nejtěsněji dotýkají těch našich, nejlépe k nám přiléhají a tak umožňují to nejsnadnější rozšíření. Navíc takto rozšířená paměť slouží jako podpora širší identity.
Identita
Problém osobní identity je dodnes filozoficky aktuální a nosný. Tím jak poznáváme okolní svět, věci a jejich historii, přišli jsme k celkem detailnímu zkoumání a popisování nás samotných. Disponujeme vědomím a myšlením. A na základě vnímání sebe, svých představ a přání se snažíme okolní svět ovlivňovat a měnit. Naše sebereflexe nás vede k otázkám o odlišnosti od dalších bytostí a věcí. Co nás dělá jedinečnými? Jaké vlastnosti nás odlišují, jaká je naše podstata? Připadá vám to jako akademické hádání ve slonovinové věži? Nenechte se mýlit. Otázka identity se týká velmi moderních a hmatatelných problémů. Lékařská etika si láme hlavu s tím jak řešit aborce nebo přežití komatických pacientů. Na dveře klepe kybernetika a umělá inteligence brzy začne pronikat přímo do našich těl. Kde budeme končit a kde začínat? Je to věc biologie, práva, přirozené morálky?
„Existuje však opět naprosto přirozená cesta k rozšíření identity a tou je vztah k vlastní rodině, k předkům a potomkům.“
To čím jsme a kdo jsme není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Většinou se bojíme, že můžeme přijít o část své identity nebo ji dokonce úplně ztratit. Domnívám se, že není vždy nutné přísně ohraničovat naši výjimečnost, naopak určitě se žije lépe s pocitem širšího ztotožnění s něčím, co nás přesahuje. Někdo se chce začlenit do širšího kontextu na základě nějaké ideologie nebo náboženství, někdo má prostě pocit, že je součástí přírody a vesmíru.
Každý z nás nějakým způsobem alespoň trochu k něčemu z toho inklinuje. Nemusí to být nic zvlášť složitého nebo abstraktního. Fandění svému fotbalovému mužstvu nebo příjemné rozpoležení při procházce lesem jsou toho příkladem. Existuje však opět naprosto přirozená cesta k rozšíření identity a tou je vztah k vlastní rodině, k předkům a potomkům. Tak jsme přišli na svět a tak nejlépe světu něco můžeme odkázat.
Genealogie, rodopis, rodinná historie – to by měly být logicky oblasti našeho zájmu. Zájmu stejně prostého a přirozeného jako je fakt narození. Nepřišli jsme odnikud a určitě také nechceme, aby tu po nás nic nezůstalo.
Napsat komentář