Papa v maorštině znamená cokoliv plochého, whakapapa potom značí klást ve vrstvách a v přeneseném významu tento pojem označuje maorskou genealogii, která tvoří kostru původní novozélandské mytologie a vůbec komplexního světového názoru starých Maorů. Konečně jsem měl čas udělat si pořádek v poznámkách, náčrtcích, fotkách artefaktů, výpiscích z literatury a vracím se ve vzpomínkách do Země dlouhého bílého oblaku.
Nový Zéland je až na dotěrná hejna sandflies učiněný ráj na zemi, z oceánu se vynořivší archa obrněná majestátními horami a sopkami ukrývá unikátní živé poklady po desítky milionů let izolované flory a fauny (ano i ty hnusné mušky jsou tam přinejmenším od miocénu). Dlouho to byl ráj zcela nedotčený lidskou přítomností. Polynésané sice byli skvělí mořeplavci, proti kterým byl Kolumbus břídil v děravých neckách na Kačáku, ale na půdu Nového Zélandu vkročili ze všech ostrovů až naposled – někdy ve 13. století. První návštěvníci museli být krásou neznámé země jistě uchváceni, pokud je do zobáku neuchvátil obří moa. Čas příchodu je mytickým počátkem maorské historie předávané ústní tradicí až do současnosti. A tento čas počátečního příběhu je i dobou zrodu maorské genealogie. Každý kmen (iwi) odvozuje svůj původ od jedné ze sedmi kanoí (waka), která přistála u objevených břehů. Každý z pravověrných maorů počítá mezi své předky statečné námořníky, kteří opustili mytickou domovinu Hawaiki.
Příběhy a kmenová paměť sice neměly k dispozici médium psané literatury, tradice se však přenášely několika kanály. Pokud chceme alespoň trochu pochopit význam maorské genealogie pro celou kulturu, musíme ji zařadit do širšího mediálního kontextu. Genealogie (whakapapa) je jen jednou složkou mezigeneračního předávání. Dále sem patří tanec (haka), písně (waiata, karanga), příběhy (paki waitara), přísloví a rčení (whakatauki, pepeha). Zvláštní kapitolu by si zasloužilo tradiční řezbářství (toi whakairo), řemeslo dotažené Maory k technické i umělecké dokonalosti. Maoři vyřezávají z kostí, kamene a zejména dřeva, kterého používají mnoho druhů různé tvrdosti (z tvrdých např. akeake – keř Dodonaea viscosa – s extrémně tvrdou dřevinou, z měkkých např. dřevo stromů kauri (Damaroň, Agathis) – nejmohutnějších novozélandských stromů a druhově jedněch z nejstarších stromů vůbec). Klobouk dolu, protože než přišli Evropani, neznali zpracování kovu a všechno vyřezávali za pomocí nástrojů z jadeitu (pounamu). Řezbářské umění zdobí nejen malé artefakty, ale i celé domy (wharenui). Ornamenty i figurativní prvky jsou nabité symboly a v některých najdeme celé příběhy, které se nezřídka úzce vážou ke kmenové genealogii.
Proč má vůbec genealogie u přírodních národů a archaických kultur takové postavení? Všechno to souvisí s kultem předků. Zdá se, že uctívání předků je vůbec jedním z nejstarších kultických projevů lidské kultury. Religionisté zbožštění nejstarších předků považují za příčinu vzniku prvních náboženství, když se z duchů zemřelých stávali bohové. Pohřební rituály pravděpodobně spojené s nějakou představou posmrtného života známe už u neandrtálců (kteří vůbec nebyli tak blbí, jak nás učili na základce). Stačí se podívat i na řecké mýty, celý Olymp je jedna velká famílie s dost komplikovaným rodokmenem a nejedna rodová větev vede až na zem, takže v řeckých bájích běhají po Heladě slavná děcka s božským původem (Herákles, Théseus, Perseus, Helena…) Inu, mít toho správného předka se vždycky vyplatilo a proto byla genealogie u starých národů v kurzu, nejinak tomu bylo s Maory. Whakapapa proto není jen lidská genealogie, ale zahrnuje i rozrod bohů. A tím to zdaleka nekončí, mytologický systém příbuzenství je v maorské kultuře aplikován vpodstatě všude, krom lidí a bohů sem patří i všechna zvířata a rostliny, řeky a hory. Genealogie je tu paradigma kulturního a ontologicko-epistemologického diskurzu (no fuj!), prostě schéma, které dává každému jedinci, každé bytosti a každé věci místo ve světě. Sice jeden z kanálů v předávání tradice, ale zároveň klíčová forma vědění.
Sami Maoři tvrdí, že jsou s to sledovat linii svých předků až do třiceti pokolení nazpět, což je ke vší úctě k jejich tradicím pěkná blbost, pokud budeme věc posuzovat jako racionální vědci. Když ale přistoupíme na prostupnou hranici mezi praprapraprapra a mytologickými postavami, můžeme snad sestoupit po stupních předků až k samotnému Kupemu, prvotnímu objeviteli ostrovů nebo k jeho následovníkům v sedmi slavných waka, ale takové spojení má stejnou váhu jako hodnověrnost rodokmenů sahajících až k tvořícímu božstvu nebeskému otci Ranginuimu a matce zemi Papatuanuku. Genealogie u Maorů není věda, stejně jako jí není u všech národů, které uctívají předky. Nechci nijak shazovat paměť předávanou po staletí ústní formou, ale její funkcí bylo udržovat kulturní identitu a ne skutečné rodokmeny. Navíc je třeba si uvědomit, že většina Maorů nadobro ztratila spojení se svou původní kulturou a jejich současné tradice nezřídka čerpají ze záznamů novozélanských Erbenů a Šafaříků, většinou bělošských misionářů. Autenticita samotných pověstí je ohrožena koloniálními konstrukty. Na druhou stranu, je skutečně třeba hledat v maorské mytologii nějaký ideální etalon, vzorové příběhy a kanonické rodokmeny? Řekl bych, že to je snaha značně naivní a navíc nepotřebná. Jakákoliv kultura se vyvíjí a variuje, zvlášť ta nesená tak dynamickými komunikačními kanály, jako je vyprávění, tanec, zpěv. Jakmile se hlouběji ponoříte do pověstí a bájí, stejně brzy zjistíte, že kmen od kmene se v nich nacházejí trochu jiná jména, trochu jiné reálie. To co nás nemaory (pakeha) fascinuje na maorské genealogii je právě její bohatství, velikost, provázanost s mytologií. Je to etnografický poklad, archaický systém pojmenovávání světa. Abychom jej mohli obdivovat však nemusíme být ani Maoři, ani etnografové, ani genealogové, stačí abychom měli rádi staré příběhy. Smyslem příběhu přece není jeho pravdivost.
Těch příběhů je celá řada, je to nekonenčá síť plná ryb. Třeba tenhle: “No reira ra i timata ai a Nepia Pohuhu te korero ki a au. Koia tenei ana korero…” Ne, dělám si srandu. Řeknu vám jiný příběh. Krásná dívka Ruapehu se vdala za Taranakiho. Jednoho dne byl její manžel na lovu, když tu se k ní přichomýtl Tongariro a začal ji svádět. Jelikož to byl fešák, tak mu dlouho nevzdorovala. Když se Taranaki vrátil, překvapil je inflagranti. Samosebou chlapi se pustili do sebe a chudák Taranaki dostal na frak, musel se pakovat pryč. A protože byl stejně jako jeho žena a sok sopka (!), zbyla po něm v zemi pěkná rýha, kterou zaplnila řeka Wanganui. Od té doby Taranaki sedí na západním pobřeží severního ostrova a dívá se smutně na svou ženu. Občas si dají znamení obláčkem kouře, Tongariro si ze žárlivosti taky zadýmá. Potom přišel Peter Jackson a v Tongariro National Park natočil Mordor. Ale to není pointa našeho příběhu. Pointou je, že hory i řeky jsou v pojetí Maorů osobnosti, živé bytosti. Tak jistě, animisti to tak mají všude po světě, jenže na Novém Zélandu to myslí vážně a tak se řeka Wanganui stala ze zákona legal entity. Nedávno získal legal personhood celý nádoní park Te Urewera. Takže tento kus přírodní rezervace nikomu nepatří a dokonce má občanská práva, což je zcela unikátní precedent v dějinách ochrany přírody. Může nám to přijít praštěné i inspirující, buď jak buď v tom má prsty maorská genealogie. Pohled na svět, který nám ukazuje, nemusí být nutně jen muzeální exponát, exotická rarita, kouzlo příběhu. Jak patrno, může to být aktuální společensko ekologický koncept. Rozhodující není pravdivost, ale naše snaha udržet si krásu světa v takovém bohatství, aby se jí mohli obdivovat i naši potomci. Aby tu nebyla jen jako ztracený příběh našich předků. A to je takové genealogické moudro na závěr.
Napsat komentář